Výjimečnost a určitá raritnost desky „The End Of All Things“ od CROWN mě donutila vrátit se po delším čase k rozepsané recenzi a podělit se o dojmy z jednoho pro mne z nejlepších alb roku 2021. Další důvod pak určitě představuje i stylové zařazení, do kterého francouzské duo napíná své síly. Při poslechu zmíněného alba je totiž nemožné nevzpomenout na dvě velká jména gothicrockové scény a to FIELDS OF THE NEPHILIM a TIAMAT. Od prvních si CROWN berou zasmušilou a rozmáchle náladovou hudební formu, kdežto směrem k pozdním TIAMAT odkazuje zvukově jasné a střídmé provedení.

CROWN je vlastně projekt, za kterým se skrývají dvě zajímavé postavy hudební scény. Prvním je David Husser, hudebník a především zvukový inženýr, jehož bohatá kariéra se potkala například s Alanen Wilderem z DEPECHE MODE, jinak člen skupiny Y FRONT, která koncertovala i s RAMMSTEIN. Druhým je pak Stephane Azam, zpěvák, kytarista, hlavní skladatel a producent u CROWN, jenž zase pracoval jako zvukař živých vystoupení ALCEST. Tito dva Francouzi se dali dohromady v roce 2010 a od té doby se přes jedno EP a dvě další, stylově ještě trochu jiné, desky dostali až k aktuálnímu albu „The End Of All Things“, které dovedlo jejich snažení na pomyslný vrchol.

Skladby „Violence“ a „Neverland“ otvírají album ve stylu THE SISTERS OF MERCY, jednoduchá, ducavá zasněnost doplněná ruchy a táhlými elektronickými „výkřiky“. Vynořují se i analogie s pozdější tvorbou TIAMAT. Především v hutnějším soundu a přívětivějších poprockových aranžích. V „Neverland“ jde melodická přívětivost až někam ke stylu PARADISE LOST v období alba „One Second“. Jenže to se David a Stephane pouze zahřívají. „Shades“ nás vezme o něco hlouběji do gothic bahna, ostřejší tempo s kytarovými výbuchy dají vzpomenout na to drsnější od FIELDS OF THE NEPHILIM, znervózňující tidlikání perfektně doplněné silovou hudební hradbou, a to vše při zachování toho nejdůležitějšího, tedy emotivní melodické nadstavby. Tu představuje kromě jemnějších, jakoby druhotných kytarových linek i Stephanův vokál, který je dalším z hlavních prvků jasně směřujících do prehistorie gothic rocku. Není tak uplakaně pompézní jako u Carla McCoye z FIELDS OF THE NEPHILIM, spíše osciluje někde mezi THE SISTERS OF MERCY a TIAMAT.

V dalších skladbách je toho ale ještě mnohem více, vše postavené nad základem elektronických bicích a doplněno množstvím další elektroniky modulované do temných zvukových barev, tak, aby dokreslovaly buď zasmušilou melancholii „Fleuve“ nebo temně tepající napětí „Illumination“. Co se zvuku týče, je vidět, že pánové jsou v této oblasti profíci. Proti stereotypu a jednotvárnosti bojuje množství dalších vlivů. Třeba tak trochu skryté orientální motivy v jinak hodně temné „Nails“. „Extinction“ zase kráčí kdesi v intencích elektronické podoby TIAMAT. A nechybí ani trocha té gradující agrese ve „Firebearer“. Vše dovršeno tečkou „Utopia“ s hostujícím ženským vokálem Karin Park z ÅRABROT. Francouzi využívají bohatou paletu vlivů, jako by posbírali ze stylové historie vše podstatné a zajímavé, přetransformovali si k obrazu svému a vpravili do svých skladeb formou velice zajímavou a především funkční.

CROWN se podařil husarský kousek, s využitím až prehistorických hudebních prvků a postupů dokázali v kulisách stylu z osmdesátých let vytvořit velmi zajímavé a vlastně moderně znějící album. Předvedli funkčnost a efektnost starého dobrého gothic rocku a dá se klidně říct, že „natrhli prdel“ interpretům snažícím se dnes opít posluchače lacinou emotivností cílící na první signální. Ano, mám na mysli všechny ty gothic rock/metal kapely posledních dvaceti let.